Formanova Čáslav

„Jednoznačně svoboda. Ve všech jejích významech. Tím, jak žil, jak se choval a jaké filmy tu s námi zůstaly.“

Tvůj dědeček, Bláža Forman, byl nejstarším bratrem Miloše Formana. Učil výtvarnou výchovu na základní škole na náměstí. Jeho mladší bratr, Pavel Forman, byl malíř, život prožil v Austrálii. Tvoje maminka Blahuška malovala s několika generacemi čáslavských dětí ve své proslavené výtvarné škole. Tvůj strýc Honza je architektem a ty sama jsi typografka. Vaší rodinou se táhne umělecký talent jako červená nit, která spojuje generace rodiny Formanů. Milan Knížák o tobě napsal: „Chci především zdůraznit, že vedle tvořivosti a lehkosti příznačné pro její práci jsou podstatnými rysy pečlivost a systematičnost. Právě důsledné vytváření systémů, které strukturují úkol až do nejmenších podrobností, je základním faktorem charakterizujícím její tvorbu. Nesetkáváme se často s projevy volnosti, lehkosti a tvůrčí svobody tak provázané s pečlivostí a systematičností.“ Jaké to pro tebe, Noro, bylo narodit se do domu s tak silným geniem loci?

Výjimečnost tohoto místa jsem si začala uvědomovat až později. Jako dítě jsem náš dům vnímala jako prostor prozářený sluncem, vůněmi a láskou. Až postupně jsem si začala všímat, že náš dům má paměť, že se v něm potkávají všechny generace, které tu žily přede mnou a zanechaly všude své otisky. Myslím, že mě takové rodové soužití hodně obohatilo.

Třeba knížky – právě jejich prostřednictvím dochází k nenápadnému propojování domu a všech jeho obyvatel napříč časem. Každý, kdo dočte knížku, napíše na její poslední list datum a své jméno. Ani nevím, kdy má tenhle zvyk počátek, ale je krásné sledovat, jak ty samé knihy hltal můj pradědeček, dědeček, babička, maminka a nakonec i já s bráchou. A v jaké životní etapě jsme se kdo s knihou potkali a jaký měl kdo rukopis.

Moji kluci jsou už šestou generací, která si užívá krásného propojení domu, zahrady a zároveň města.

Jaká je první vzpomínka na tvého strýce Miloše Formana? Kolik ti bylo let, když jste se spolu poprvé potkali? Vzpomínáš si na něco zajímavého, třeba i maličkost?

Byly mi asi tři nebo čtyři roky, když se u nás doma objevil se štábem z muzikálu Hair. Najednou tu byla spousta lidí, poprvé v životě jsem potkala černošku. A nejen to, ona dokonce zpívala – byla to nádhera. Ale hlavně se pamatuji na Petra a Matěje, jak si se mnou hráli na písku a oba měli stejné bundy a tvrdili mi, že jsou z papíru. Dodnes je vidím, byly takové bílé. Někde jsou fotky…

Takže Miloše sice registruji, protože mě drží v náručí a já mám lepší výhled na celou bandu, ale černoška a papírové bundy z tohoto setkání vycházejí vítězně. S prvními vzpomínkami jsem na tom o poznání líp než maminka, kterou, když ji měl na starosti máčel v jezeře, aby neřvala.

Jak se u vás doma o Milošovi hovořilo?

To nebylo zrovna téma, které by před malou holkou někdo otevíral. Přeci jen jsme měli odposlouchávaný telefon a auto s estébáky nebývalo daleko. Dodneška z toho mám husí kůži. Stejně jako z tanků, které kolem našeho domu jezdívali na nádraží a všechno se klepalo a já se schovávala s hrůzou v jídelně pod stůl. Takže spíš asi nemluvilo. Miloš se vždycky zjevil, chvíli pobyl a zmizel. Vždycky, když byl v Čechách, snažil se dostat domů. Babičku měl moc rád, říkával, že to byla jediná dáma, kterou kdy potkal. Pamatuji se právě na jednu z těch rychlých návštěv – byly jsme s babičkou samy doma; Miloš se objevil, dal si čaj a bábovku a zase zmizel. Běžela jsem potom za maminkou do hudebky, kde tenkrát učila, ale nebyla jsem jí schopná říct, jakou jsme měly návštěvu. Bála jsem se to vyslovit nahlas, abych nezpůsobila nějaký problém.

A vaše další setkávání v průběhu času?

Ta porevoluční byla už radostná. A naštěstí jich nebylo málo. Od prvního setkání po to poslední je tolik momentů, úžasných zážitků, rozhovorů, ale i ticha. Miloš měl „ticho“ hluboko v sobě, o nejniternějších zážitcích – o těch mluvil málo. A bylo krásné, že jsme o spoustě věcí mluvit nemuseli, protože jsme je oba znali… Přeci jsme oba byli ze stejného baráku! Vnímali jsme, jak se různí lidé v našich myslích propojují, naše vzpomínky se přímo zhmotňovaly – třeba vzpomínky na babičku, která pak už nežila – ale byla to ona, která mi v dětství vyprávěla o Milošových lotrovinách a o mém dědečkovi – a k tomu se pak zpětně vázaly i Milošovy vzpomínky na jeho dětství a nám oběma blízké osoby. Takové silné uzavírání kruhů. O to silnější, že část života byla rodinná komunikace zapovězená a zpětné navazování na ni bylo bolavě krásné.

Měli jste možnost někdy spolu více hovořit?

Měli. Projeli jsme spolu párkrát na kolech půl Evropy a po večerech si povídali… A mastili karty. Možná jsem nejlepší mariášová hráčka na Čáslavsku (další do party býval Dóda Pištěk, Petr nebo Matěj, kluci se různě střídali). Jezdili jsme spolu i autem, v té době jsem neměla ještě řidičák, tak jsem se snažila aspoň mluvit a mluvit, aby cesta ubíhala a Miloš neusnul. Čáslav – to bývalo nejlepší téma. Než jsme probrali všechna čísla popisná a jejich obyvatele, už jsme byli v Hamburku.

Byla jsi za ním ve Spojených státech?

Měla jsem štěstí, že mě revoluce „lízla“ ve správném věku. Ještě jsem nebyla zařazená do pracovního, vysokoškolského ani rodinného procesu – tedy až na letní prázdniny, to byla celá naše rodina vždycky v pozoru a pracovala v pensionu. Jakmile začalo žloutnout listí, mohla jsem zase zmizet přes oceán – a v červnu zase zpátky – hurá na pension. Takže ve Státech jsem za ním byla – a ne jednou. Vzpomínky se pomalu rovnají a je jich hodně.

Prosím vzpomeň si na nějakou příhodu, nebo situaci. Stačí třeba i úplné maličkosti.

Občas se nám na našich cestách po Evropě stalo, že nás odmítli ubytovat. Miloš si s sebou na cesty bral jedno náhradní triko a tlustého průvodce značky Michelin, v kterém byly doporučeny nejzajímavější podniky s vynikající kuchyní. Tam jsme samozřejmě směřovali. Ale do pětihvězdičkových hotelů holt nelze vjíždět v šortkách a na kole, navíc bez zavazadel. A tak jsme byli občas nuceni podávat opravdu velké sportovní výkony, protože další michelinský hotel byl hodně vzdálený od toho, z kterého nás zrovna vyhodili.

A každý večer jsme se strašně přejedli nějakým vynikajícím jídlem. Miloš miloval dobré jídlo.

Hovořili jste spolu někdy o jeho filmech?

Byla jsem přítomná hodně rozhovorům o filmech, ale spolu jsme se o nich nebavili. Neměli jsme tu potřebu. Miloš byl pro mě spíš jako dědeček, protože otce maminky jsem nikdy nepoznala. Že byl režisér – bylo pro mě až to další.

Které jeho filmy máš ráda a proč?

Ráda mám všechny, ale hlavně ty české. Mají svou drsnou poetiku.

Byla jsi za ním v New Yorku? Jaký měl byt? Jakou měl atmosféru?

V NYC jsem byla několikrát a jeho bytu si do sytosti užívala, zejména úžasného výhledu na Central Park. Byt byl vysoko a výhled z něj byl fascinující – asi jako by ses dívala ze špičky čáslavské věže na okolní krajinu. Tomu ovšem odpovídal i čas, který bylo potřeba strávit ve výtahu, než ses dostala dolů nebo nahoru. Často jsem venčila Milošova psa, ve výtahu si lehl na podlahu a vždycky usnul. Nejlepší z celého bytu byl ale záchod s oknem na východní stranu. Když vycházelo slunce nad parkem, člověk ani neměl potřebu přesouvat se jinam. Byt byl laděný do tmavě zelené barvy, pocitově se prolínal s atmosférou parku – i zde se člověk stával jeho součástí. Pracovní stůl a velké okno – víc nebylo potřeba. Prostor byl jednoduchý, plný vůně knih a obrazů. Asi dost neamerický.

Je to nedávno, co jste spolu s Milošem slavili jeho narozeniny v Connecticutu. Jaká ta oslava byla?

Byla krásná, srdečná, čistě rodinná. Byl to svátek pro nás všechny, protože v Čechách se málokdy díky pracovním povinnostem potkáme, tady jsme si to vynahradili dosyta. Miloš byl šťastný, že nás tam má všechny pohromadě. Martina objednala dobroty z restaurace, takže se nikdo nemusel obtěžovat kuchyní, jen ráno to tam vonělo koláčem. Všude ležel sníh a vůbec nikomu nepřišlo, že jsme hodinu od New Yorku. Sledovali jsme české zprávy a pouštěli si fotky od Máchova jezera i z Čáslavi. Maminka s sebou vzala jednu relativně čerstvou knihu o Milošovi. Četli jsme si v ní a dost se nasmáli nesmyslům, které si dotyčný autor navymýšlel. Dokonce jsme ji celou počmárali a uváděly jsme fakta na pravou míru.

Jaký byl rozdíl mezi Milošovým životem v New Yorku a v Connecticutu? Jak vlastně prožil poslední roky svého života?

New York byl pracovní místo v době natáčení, stříhání a pracovních schůzek. Connecticut byl domov, kde se chodilo v pyžamu a užívalo se přírody. A to opravdu občas divoké. Od medvědů po bobry i mraky komárů. Přesně tam si Miloš vychutnával svobodu (myslím tím pracovní – příprava filmu je dost těžké řemeslo, která člověka úplně pohltí na několik let). V Connecticutu konečně naplno nasával to, co šlo celý život trochu stranou – a to byla rodina a normální rodinný život. Vůbec se nedivím, že se mu pak nechtělo zpět do rušného New Yorku.

Miloš Forman prožil bohatý, složitý a obdivuhodný životní příběh. Osud a okolnosti jeho života ho nemilosrdně tvarovaly. Myslím, že jako mnoho jiných silných osobností netrpěl sebelítostí. Dokázala bys popsat, v čem spočívala jeho nesmírná síla jít pořád dál a být šťastný?

Touha přežít, žít a nic nevzdat. Pracovat. Když měl zajímavý námět na film, dokázal se zakousnout a nepovolil, dokud z něj nevyždímal maximum. To bývala období, někdy dlouhá, kdy s ním nebyla řeč, protože byl plně pohroužený v daném tématu. Všechno ostatní muselo jít stranou. Možná to pramenilo z dětství, neboť ztratil oba rodiče a musel opravdu vnitřně bojovat, aby to jeho dětská duše zvládla. Pak zemřel starší bratr, kterého měl moc rád. Nakonec byl tehdejším režimem donucen zůstat v Americe a tím pádem přišel o svou druhou rodinu. To všechno člověka buď porazí, nebo zocelí – a dá mu sílu.

Co máš od Miloše na památku?

Třeba brašny na kolo? Taky je tady náš dům a pokrevní příbuzenství – a nekonečný klid v duši, že sdílím rodinu s báječnými lidmi, za které se nemusím stydět. A hodně vzpomínek z dětství, které mi na dálku Miloš zprostředkoval – třeba dobrodružné výpravy Skandinávií v době, kdy se do zahraničí necestovalo. A dar přátelství lidí, kteří nás propojovali v minulosti a pojí až do dnešních dnů.

Jaký je podle tebe odkaz Miloše Formana? Čemu věřil?

Jednoznačně svoboda. Ve všech jejich významech. Tím, jak žil, jak se choval a jaké filmy tu s námi zůstaly.

Jeho heslo bylo RODINA.

Noro, co to heslo všechno obsahuje? Rozumím tomu tak, že Miloš Forman, celý svůj život hledal rodinu, o kterou přišel – jednou jako malé dítě, podruhé jako dospělý muž, který byl vyhoštěn ze své rodné země?

On rodinu nehledal, měl ji hluboko v sobě. Jen to někdy trvá, než se uvnitř uložené vyzvedne na povrch a nahlas vysloví. Často o tom přemýšlím, o to víc, že se můj starší syn blíží věku, v němž Miloš přišel o maminku, kterou miloval. Vždycky, když mi o ní vyprávěl, celý zářil. Pro dítě to muselo být nesmírně těžké, srovnat se se ztrátou obou rodičů. Navíc všichni tři sourozenci celou válku pendlovali mezi příbuznými, protože je hledalo gestapo. Chápu, že se svým dětem snažil vštípit, že rodina je opravdu to největší bohatství, které můžeme mít. Takže to heslo obsahuje úplně všechno.