Formanova Čáslav

Už dlouho víme, že věci dopadnou tak dobře, jak dobří budeme my sami. Záleží na nás všech, ne jen na jednotlivcích, ale na celku, který spolu vytváříme. Případný problém neleží mezi „my“ a „oni“. To pak namísto řešení problému vzniká boj. Ve skutečnosti mají „my“ a „oni“ problém společný. Být součástí nějaké skupiny, vědět, že někam patřím, že mám někde své místo, je důležitý životní pocit. I město je domov. O domově, cestě životem a o složitosti současné doby rozmlouvala se starostou města Čáslavi Vlastislavem Málkem Kamila Ženatá.

 

V kuchyni na poličce stojí starý baculatý hrníček s drobnými kvítky. Pokaždé, když se na něj podívám, připomene mi dětství. Pila jsem z něj čaj s medem a citronem, často jsem bývala nemocná. Mnohokrát k nám večer přijížděla lékařská pohotovost – skoro vždy sloužil tvůj tatínek. Vybavuji si jeho postavu v bílém plášti, jak stojí ve dveřích s kufříkem a usmívá se na mě. Jaké vzpomínky na svého tátu máš ty?

Lékař, ředitel nemocnice, sportovec, osobnost, autorita, vlídný člověk připravený pomáhat lidem, ale hlavně táta. Mohl bych o něm vyprávět dlouho, měli jsme krásný vztah, prožíval se mnou všechny moje životní cesty. Byl všestranný sportovec: hrál fotbal, basket, byl výborný atlet. Jeho, ve své době čáslavský rekord ve skoku o tyči 315 cm (tyč byla bambusová, s dopadem skokana do písku), je pro mě nepředstavitelný. Byl velký čáslavský patriot a myslím si, že se svými kolegy, zejména s osobním přítelem MUDr. Jiřím Kunáškem, toho v oblasti zdravotní péče na Čáslavsku jako dlouholetý ředitel čáslavské nemocnice s poliklinikou hodně vykonal.

Kde jsi prožil dětství? Na co rád vzpomínáš? Jaké zážitky formovaly tvůj život a jaké zkušenosti z té doby využíváš ještě dnes?

V Čáslavi žiju téměř celý život, ale narodil jsem se v Pardubicích, kde táta chvíli pracoval v nemocnici, než nastoupil jako „obvoďák“ v Čáslavi. Doubravice, čtvrť Pardubic, kde jsme rok bydleli, si nevybavuji, město mého života je Čáslav. Od dětství jsem inklinoval ke sportu, zejména k míčovým a kolektivním sportům, v čemž mě táta podporoval. Snad proto se cítím zejména jako týmový hráč. Miluji Vodranty, lesopark se zázemím pro množství sportů. Měli jsme skvělou fotbalovou partu, která spolu vyrůstala a od žákovské etapy do mých třiceti let, kdy jsem kvůli vážným zdravotním problémům s výkonnostním sportem musel skončit, jsme nosili dres jednoho klubu. Tehdy to bylo jinak než dnes, kdy se týmy skládají podle finančních možností klubu. Nás diváci znali od dětství a taky jsme to od „podlipáků“, skupiny nejvěrnějších diváků, kteří hodnotili zápasy při korzování alejí na náměstí, často schytali, když se nám nedařilo. Dodnes mám mezi spoluhráči plno přátel a vzpomínám na čáslavské trenéry, kteří se nám věnovali. Pánové Čálek, Lasák, Valtr mi zůstanou navždy v paměti. Taky jsem viděl, jak vedle nás ve Vodrantech trénovala Jarmila Kratochvílová pod vedením Mirka Kváče a pak Lída Formanová trénovaná Jarmilou. To vše mě ovlivňovalo, inspirovalo a naplňovalo.

Když pochopíme vazby, vlivy, podněty a okolí kolem jedince, uvidíme jeho život jako cestu, která má svůj začátek a různé životní etapy. Jako děti a dospívající míváme představy o životě, máme své sny, plány, představy. Jak jsi v té době přemýšlel o životě? Kým jsi chtěl být? Čemu jsi věřil? Kdo měl na tebe vliv?

Středoškolská studia jsem absolvoval na čáslavském gymnáziu. Inklinoval jsem kromě sportu k humanitním předmětům. Z dorostenecké reprezentace kraje jsem to do státní nedotáhl, přesto jsem v koutku duše doufal v kariéru vrcholového sportovce. I z toho důvodu jsem si vybral právnické studium. To šlo snad nejlépe skloubit se sportem. Ohledně studia práv jsem měl příklad ve starším bratrovi, který práva dokončoval v době, kdy jsem se já na fakultu do Prahy hlásil. A pak ty filmy, v nichž neohrožený advokát dostane svého klienta ze svízelné situace, přesvědčí porotu o nevině svého mandanta! Vše se nakonec vyvinulo jinak. Myšlenky na vrcholový sport jsem opustil. Práva mě moc bavila, ale přiznám se, že pozice neohroženého bojovníka v soudních síních nebylo to, v čem bych se vyžíval. Svazoval mě pocit zodpovědnosti za výsledek sporu a kauzy jsem vždy bral velmi osobně. Těžce jsem nesl pocit křivdy, manipulace s fakty a zneužití práva k získání neoprávněné výhody.

V současné době je stále více akcentován pohled na společnost jako na systém, který je vytvářen občanskou komunitou. Lidmi, v jejíchž osobních postojích se odráží jejich zájem o místa, kde žijí. Těmi, kteří přinášejí různé iniciativy a dobrovolně pracují ve prospěch celku. Ukazuje se, že lidé v regionech sami nejlépe znají řešení problémů, jsou nejlepšími hospodáři, protože k místům, která jsou jejich domovem, mají svůj osobní vztah. Jsi s městem Čáslav propojen celým svým životem. Tvůj děda Josef Oliva byl starostou města v letech 1929 až 1931. V té době město kulturně, ale i občansky nemírně vzkvétalo. I tvoje životní cesta, vzdělání a následné zkušenosti z advokátní praxe směřovaly k veřejnému prostoru a správě věcí veřejných. 1. listopadu roku 2018 jsi byl na ustavujícím zasedání městského zastupitelstva zvolen starostou. Jak se díváš na ty dva roky, které od té chvíle utekly?

Uplynulé dva roky byly skutečně hektické, hned první den ve funkci mě zastihl telefonát ze skládky, že hrozí navážení 70 tisíc tun kalů z ostravských lagun. To nás zaměstnalo na dlouhé týdny. Skládka a zejména poplatky za odpady představují hlavní náplň mé práce. Úsilí o zjednání nápravy zabere spoustu času, studia mnoha podkladů, stanovisek správních a soudních rozhodnutí, jednání ve Sněmovně, s ČIŽP, se senátory, ústavními právníky, krajským úřadem. Po dvou letech stále neznáme výsledek a čelíme silnému tlaku odpadové lobby na všech úrovních. Počínání ministra životního prostředí, který je nečinný, je pro mě ohromné zklamání: před problémy strká hlavu do písku, a proto jsem ho i veřejně vyzval, aby rezignoval na funkci. S vědomím, že ho z toho hlava bolet nebude. Chtěl jsem, aby on i široká veřejnost vnímali, že nelze tolerovat vše, že občané nejsou ovce, které se před každým shrbí. Ale není tu jen skládka. Město zasáhla oprava mostů na obchvatu a dvakrát po dlouhé měsíce vedla městem objížďka. Ne každý akceptoval řešení doporučené znaleckým ústavem jako nejlepší ze všech špatných variant. Velkou pozornost věnujeme městské nemocnici, udržení dostupnosti zdravotní péče. V konkurenci se zařízeními, která dostávají významné státní nebo krajské dotace, je to náročný úkol. K tomu ještě napětí v personální oblasti, není snadné nahradit lékaře, kteří chybí v celé republice.

Vždy mi název funkce „starosta“ asocioval muže, který má s městem „starosti“. Jaké jsou teď tvoje starosti? Už jsi jednou výstižně popsal, jakým způsobem by starosta mohl a měl vést město – jako týmový hráč?

Základem slova starosta je starost. Starost ale nemusí být jen negativní lidská emoce, která vzniká v důsledku strachu a pocitu nejistoty z neznáma. Hlavní smysl a poslaní starosty je starat se. Starosta se musí starat ve svém městě o spoustu věcí, které jsou pro něj třeba i neznámé, s kterými se ve svém dosavadním životě a působení třeba ani nesetkal. Je důležité, že na takové věci není sám, že je členem týmu. Nikdy jsem nechtěl být jeho šéfem, spíš takovým náčelníkem. Šéf říká já, náčelník my, šéf lidi řídí, náčelník vede, šéf těží ze strachu podřízených, náčelník z nadšení svých kolegů, šéf říká jděte to udělat, náčelník pojďme to udělat. Mám štěstí, že kolektiv, ve kterém nyní pracuji, je plný aktivních lidí, kteří chtějí pracovat pro tým. Ať jde o radu města nebo zaměstnance úřadu. Na nejbližší spolupracovníky se mohu plně spolehnout, vedle mě rostou a nebojím se, že mě převýší. Naopak využívám jejich potenciál a těší mě, že své schopnosti plně uplatňují. Platí to o mnohých, ale zmíním zejména místostarostu města Martina Horského a tajemníka Martina Ronovského.

Komunikace s občany získává i podobu setkání, které se nazývají Čas pro všechny. O co se jedná?

Dnešní doba nám neumožňuje z důvodu epidemiologických opatření mnoho veřejných kontaktů. Omezují se úřední hodiny. Chtěli jsme se pravidelně neformálně scházet s občany, abychom naslouchali jejich názorům, mohli jim představit naše plány a informovali je o aktuálním dění. Z očí do očí. Epidemie nám to zatím zhatila. Tak jsme zkusili kontakt prostřednictvím videochatu Microsoft Teams. Prvního takového setkání se zúčastnilo několik občanů, budeme v tom ale pokračovat. Někdy čelíme kritice, že nejsme dostatečně otevření. Málokdo si už ale uvědomuje, že ještě nedávno zvukový záznam z jednání zastupitelstva nebyl zveřejňován a kdo na jednání nepřišel, nemohl si poslechnout, o čem se jednalo. Listopadové jednání sledovalo online na 400 diváků.

Lidové přísloví říká, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Vidíš to stejně, jako zkušený advokát?

Chci tomu věřit. Velmi mě potěšilo, že konečně zasáhla Národní centrála proti organizovanému zločinu ve veřejně známém pokřiveném fotbalovém prostředí. Mnozí se vysmívali mému klientovi, Ladislavu Vízkovi, kterého zastupuji v soudním řízení, vedeném proti němu Romanem Berbrem, že je to mluvka, který nemá žádné důkazy pro svá tvrzení. Spor prý musíme prohrát a varovali nás, že to může mít pro nás oba důsledky. Ledacos nám bylo naznačováno. Dnes po zásahu NCOZ, po němž skončil Roman Berbr ve vazbě, je najednou plno odvážných, kterým je všechno jasné a vědí, co se dělo a co se má nyní udělat. Obdobná situace je v kauze odpadového hospodářství. Mnozí vědí, co je jasné, ale odvahu věci měnit nemají. „Víš, proti komu jdete, jaké má krytí, jakou podporu má na ministerstvu a v zákonodárcích?“ ptal se nás kdekdo. Vím. Ale také Roman Berbr si byl jistý, že je nedotknutelný a nikdo mu nic nedokáže.

O problémech, které město řeší, se průběžně hovoří. Které z nich vnímáš jako podstatné? Jaký vývoj v těchto záležitostech lze očekávat?

Samozřejmě nejdůležitější jsou pro nás nemocnice a zajištění zdrojů z poplatků za ukládaný odpad na skládku v Čáslavi. V roce 2019 jsme získali za uložené odpady jen cca 17 mil. korun, v roce 2020 jsme již do 30. 9. získali téměř dvojnásobek. A to si stále myslíme, že nám náleží několikanásobně více. Pokud chce město realizovat akce, které ho krášlí a udržuje na úrovni, na kterou si občané zvykli, musí pro to mít zdroje. Příjmy z daní budou vinou koronavirové pandemie klesat, a tak je pro nás zásadní získat další z poplatků za odpady a třeba i díky radaru v obci Horky a perspektivně i na obchvatu města. Vím, že se nebude všem líbit, ale radary budou nejen garantovat bezpečnost silničního provozu, ale za překračování rychlosti budou pokutováni řidiči, kteří předpisy nedodržují. Nemůžeme realizovat jen akce, které jsou sice viditelné, ale jejichž provoz je ztrátový a je nutné je neustále dotovat. A také z čeho? Nemáme jen nemocnici, chceme vybudovat krásnou novou mateřskou školku, jejíž studii jsme představili, a velký pozitivní ohlas byl pro nás povzbuzením a důkazem, že uvažujeme správným směrem.

Jsou i radosti a úspěchy. Patří k nim bezesporu i tato zpráva: „Projekt Obce v datech a společnost Deloitte vyhlašují každý rok index kvality života v českých městech na základě veřejně dostupných dat 206 obcí. Letos vyhodnotily Čáslav jako město, které stouplo o 51 míst – z loňského 147. místa na 96.“

Z pohledu „skokana“ v umístění na žebříčku obcí jsme se umístili na druhém místě a posun v celkovém hodnocení o 51 míst zaregistrovali mnozí. Někteří místní však větší pozornost věnovali jednotlivostem a zdůrazňovali, v kterých oblastech hodnocení jsme si pohoršili. Je třeba to vnímat realisticky, některé ukazatele nelze měnit ze dne na den, na některé nemáme z pozice samosprávy úplně vliv. Ale posun v celkovém hodnocení kvality života obcí ČR je důležitý signál. Lidé to vnímají a nás to nesmí ukolébat. Musíme se snažit měnit k lepšímu to, co můžeme.  

Zažíváme v současnosti snad nejdramatičtější epizodu v soudobé historii. Potvrzuje se, že nemocnice má pro město svůj nezastupitelný význam. Přesto je její existence neustále ohrožována nepříznivými okolnostmi.

Nemocnice je pro celý čáslavský region velmi důležitá a mě těší, že to tak vnímají i obce širokého regionu. Věřím, že naše nemocnice bude mít své místo v síti nemocnic, kterou koncipuje ministerstvo zdravotnictví. Snad se změní i postoj Středočeského kraje, pro který byla čáslavská nemocnice nechtěnou Popelkou, kterou nikdo na bál nezval. Kolegyně radní MUDr. Mandáková by se měla stát místopředsedkyní Výboru pro zdravotnictví Středočeského kraje. Jak Míšu znám, bude její hlas silně slyšet na jednání. Přál bych si, aby naši spoluobčané nepodléhali zaručeným zprávám a dezinformacím o konci nemocnice, o nekalých záměrech s ní v budoucnosti, o personálním stavu, který nezaručuje kvalitní péči. Není lehká doba, ale děláme vše pro to, aby nemocnice fungovala a péče, na kterou jsou občané našeho regionu zvyklí, byla zachována i v dalším období.

Je rozdíl v druhé vlně epidemie oproti první? Myslím tím v atmosféře ve městě, v míře soudržnosti a spolupráce?

Těžko říci. Budu-li vycházet z toho, jak jsou lidé rozpačití z chaotických a mnohdy protichůdných sdělení od nejvyšších státních představitelů, tak i v Čáslavi panuje menší důvěra v přijatá opatření. Na druhou stranu reakce praktických lékařů, vojáků, studentů, kteří pomáhají v nemocnici i domově důchodců, mě naplňuje optimismem, že ve zlých časech lidé pomohou, nabídnou své síly a projeví se odhodlání vše zvládnout. Občas jsou lidé alergičtí na slova spojme se, soudržnost, sounáležitost, spolu to zvládneme. Někoho to dráždí jako fráze. Ale bez toho, aby si lidé nebyli lhostejní a podpořili se v době, když je to potřeba, to nejde.

Závěr našeho rozhovoru bude novoroční. Jaké hodnoty si teď uvědomujeme – v nelehké hektické době, a přitom ve svátečním čase ztišení. Jaká jsou tvá přání a povzbuzení ke svátkům konce roku, novému roku, naději...?

Přesvědčil jsem se, že týmová práce má mnohem větší efekt, než kdyby se člověk musel spolehnout jen na jedince, byť ve významném postavení. Rok 2020 mně přinesl silné zážitky z akcí Formanovy Čáslavi. Všechny se podařily. Nabíjelo mě setkávání se s lidmi, kteří naprosto nezištně, bez nároku na odměnu, ve svém volném čase, často po večerech, připravovali akce pro druhé. Úžasné byly „Dvorky“, jako doprovodný program festivalu Formanova Čáslav, jehož vyvrcholení -– představení divadla bratří Formanů Deadtown, zmařila epidemie koronaviru. Navázali jsme ale krásné vztahy s bratry Formanovými i Dejvickým divadlem, které by k nám mělo zavítat příští rok v rámci dalšího ročníku festivalu Formanova Čáslav. Čáslavské náměstí i různá zákoutí byla ve dnech konání „Dvorků“ po tři dny zaplněna lidmi nejen z Čáslavi. Vládl zde úsměv a pohoda. Byly to takové předčasné Vánoce plné porozumění, lidí, kteří si byli blízcí. Moc za to děkuji.

Přeji všem, aby byli hodně zdraví, abychom zvládli všechna úskalí pandemie, abychom mysleli na druhé a pomáhali si. Těším se na vše, co před nás postaví rok 2021. Věřím, že do něho vstoupíme posíleni tím, co jsme zvládli a překonali, a plni síly a odhodlání naše krásné město společně rozvíjet.

 

Foto: Kamila Ženatá