Formanova Čáslav

Rozhovor s MgA. Klárou Fidlerovou, předsedkyní spolku Formanova Čáslav

Mám o tobě představu, že jsi žena mnoha profesí a zájmů. Jak vnímáš ty sama sebe?

Profesi mám jen jednu, jsem učitelka. A vzhledem k tomu, že známé příznaky tohoto povolání u mě byly vždycky spíš učitelskou determinací než deformací, už mi to nikdy nikdo neodpáře. Nicméně velmi amatérsky se taky věnuju časově a psychicky nejnáročnější profesi – mateřství.

Že jsem žena mnoha profesí a zájmů je podle mě iluze, která plyne z toho, že dělám tytéž nebo podobné věci na více místech. U mě se vše točí víceméně kolem divadla, literatury a dětí. Donedávna jsem na plný úvazek učila češtinu, angličtinu a dramatickou výchovu na své alma mater, na Gymnáziu a SOŠPg Čáslav, teď vedu jednu dětskou divadelní skupinu na gymnáziu, jednu na ZUŠ J. L. Dusíka, jednu dospěláckou pod spolkem ATAKDÁL, pracuju pro Formanovu Čáslav, z. s., kulturní komisi, občas píšu recenze na knihy a inscenace pro děti a mládež a zasedám v porotě dětských přehlídek uměleckého přednesu. Taky jsem před pár měsíci dokončila dramaterapeutický výcvik a chtěla jsem se ponořit hlouběji do této profese, ale … To „ale“ má asi nejblíž k odpovědi na tvou otázku. Připadám si jako o dvacet let opožděný maturant, který si má vybrat, co tedy bude v životě naplno dělat a …NEVÍ! 

Jaký máš vztah k Čáslavi a jak se ti v Čáslavi žije?

Momentálně hrozně sentimentální. Nedávno jsem v takovém krásném ránu chodila celá dojatá po Čáslavi a fotila jsem si místa, kde jsem bydlela. „Růžovku“, nejspodnější panelák Těsnohlídkovy ulice, odraz čeplovské bytovky na hladině Podměšťáku a dům v Jablonského ulici, kde žiju teď. Živě si pamatuju, jak mě na gymplu děsila představa, že bych měla v Čáslavi ztvrdnout na celý život. A tak si říkám, kde se šmankote vzal můj současný sentimentální patriotismus?! Nejspíš za to bude moct odloučení. Skoro celý svůj dospělý život jsem totiž bydlela v Dolních Bučicích – a nezvykla jsem si. Nejhorší bylo, když jsem šla s pejskem na procházku do Vodrant, nebo s dětmi na vala či na hřiště u rybníka a známí se mě ptali: „Co ty tady?“ To jsem nemohla rozdýchat. Co já tady? Já jsem tu přece doma! Tak teď už mám v občance zase trvalé bydliště v Čáslavi a nemusím se cítit jako host ve vlastním městě. A žije se mi tu hezky: od chvíle, kdy sem opět oficiálně patřím, si užívám maličká milá setkání: nejčastěji se zapovídám s „kolegy pejskaři“ a úplně dětinsky se raduju, když se pak poznáme i bez těch našich ratlíků. Úsměv, vtip a hezká slova taky chodím zcela účelně nasávat do některých obchodů. Třeba do Zdravé výživy, do Bylinky, do květinářství U Kašny, do Merhautova pekařství, do starého papírnictví a do sousední drogerie i do té na pěší zóně. Tam zásadně neposílám děti ani manžela, to je moje denní dávka emocí.

 Ale k tomu, abych se v Čáslavi cítila opravdu dobře, přispěly obrovskou měrou ještě dvě věci. Moji kolegové a přátelé (dva v jednom) z Formanovy Čáslavi a z divadelního spolku Atakdál a dům rodiny Chramostových (rodiny předválečného starosty Antonína Chramosty), v němž jsme si pronajali byt. Nejkouzelnějším místem v Čáslavi je pro mě tamější zahrada. Jak z knížky Jiřího Trnky! Vnímám jako obrovské požehnání, že na tom místě můžu být, byť třeba jenom na čas. A spolky Atakdál a Formanova Čáslav, to jsou další zázraky v mém životě. Asi si s tím sentimentem nedám pokoj, ale já jsem hrozně vděčná za to, že mě všichni tihle lidi „vzali do party“, nebo v případě Atakdálu skupiny Béé spíš, že se mnou tu partu vytvořili a udrželi. 

Jakými kouzly tě k sobě přitáhlo divadlo? A teď to myslím v obojím významu. Jednak že ses rozhodla věnovat divadelní práci s druhými lidmi a jednak že prostřednictvím divadla poznáváš sama sebe, což je způsob, jak dramaterapeut pracuje s dramaty v sobě – a poté i vnitřními konflikty těch, kteří se mu s důvěrou odevzdají.

To, co miluju nejen na divadle a dramaterapii, je možnost prožívat v kůži někoho jiného, podívat se na svět z jiné perspektivy než z té svojí. A hraní rolí (ať už divadelní, výchovné či terapeutické) vám navíc umožní tohle prožít celou svou bytostí, ne jen v představách. Dovolí vám přefiltrovat „cizí“ (a proto většinou „nežádoucí“) myšlenky a pocity přes svoje tělo. A tím si uvědomit, že to cizí a jiné není zas tak jiné, že to v sobě máte taky. V jiné míře, za jiných okolností, ale máte.  Když na to přijde, obejdu se v divadle i bez dramatičnosti (za což by mě dal asi každý teatrolog kamenovat), ale neodpustím mu, když mi nepřinese nějaký nový pohled na svět a tím i nové zjištění o sobě. Ve své divadelně-pedagogické práci zbožňuju okamžiky, kdy introvertní děti nebo děti s pochroumaným sebevědomím (a dospělí tím spíš) po měsících vnitřních bojů sestoupí po premiéře z jeviště s rozzářenýma očima, ruměnými tvářemi a pocitem, že „to“ v sobě mají a že dokázaly něco, na co by se před rokem bály pomyslet. A já vím, že tuhle svou stránku objevily a budou ji moci použít, až budou potřebovat.

Ve všech rolích, které jsi vyjmenovala, vystupuješ v pozici „vedoucího týmu“. Ať je to v situaci, kdy jako učitelka stojíš před třídou, jako divadelní režisérka určuješ směr, jakým se má zkoušení hry ubírat, jako předsedkyně spolku Formanova Čáslav jsi v čele iniciativy, která přináší do města nové podněty a nabízí celou řadu uměleckých, společenských a občanských aktivit. Zcela určitě tě vede nějaké tvé vnitřní nastavení. Zajímalo by mě, jaký společný jmenovatel spojuje tyto činnosti a co by mohlo být výsledkem tvého působení v těchto skupinách?

S vůdčím duchem jsem se bezpochyby už narodila, což ovšem neznamená, že je pro mě snadné ho uplatňovat. A tak si myslím, že mi osud vedoucí roli neustále upgraduje, abych ji už konečně přijala a naučila se s ní zacházet. Stejně důležitým společným jmenovatelem mých aktivit je ovšem můj spasitelský komplex. Jedna moje oblíbená postava z fantastické literatury má schopnost „vidět pravdu“ o lidech. Kdybych já měla tenhle dar, pravděpodobně bych zemřela vyčerpáním při záchraně lidstva. Ve všem, co dělám, se totiž pořád snažím všemožně (a leckdy i dost nemožně) pomáhat druhým. Takže vidět, co druzí opravdu potřebují, by trochu eliminovalo to moje „nemožné“ spasitelství, s tím všemožným by mi ale zas tak zásadně nepomohlo. Ona jedna věc je „vidět tu pravdu“ a druhá umět s ní něco udělat. Tak to by mohl být ideální výsledek mého působení kdekoli. Najít s ostatními cestu, jak změnit věci k lepšímu. 

Jak by se dalo najít cestu s ostatními, nebo také ještě jinak, cestu k ostatním. A jak změnit věci k lepšímu? Pokud můžeš být konkrétnější, mám teď na mysli naše prostředí v Čáslavi.

Na začátku každé společné cesty je setkání. Opravdové lidské potkání se. Zní to jednoduše a jednoduché to je, ne však snadné. Zkuste se třeba lidsky potkat s někým, od koho už předem očekáváte nějakou formu útoku (ať už je to nebezpečí reálné nebo ne)! Bude to jako byste proti němu stáli s vytaseným mečem, štítem v ruce a v brnění. V takovém nastavení se můžete utkat, ne potkat. Aby lidé odložili svoji zbroj, ať už má jakoukoli podobu, potřebují se cítit v bezpečí. Takže můj recept na změnu k lepšímu je vytvářet příležitosti, při nichž můžeme něco sdílet, aniž bychom se báli, že si například vyslovením svého názoru zavaříme na problémy u někoho vlivného, nebo že třeba jenom nejsme na něco dost chytří nebo vzdělaní, krásní nebo „in“, nemáme dost peněz atd. Mnoho z těchto obav je zbytečných, to ale tomu, kdo se bojí, nevysvětlíte. Musí na to, že lidé kolem nejsou potenciální hrozbou, ale častěji potenciální spřízněnou duší, přijít vlastní pozitivní zkušeností. A já vážně věřím, že právě k tomu můžeme hodně přispět akcemi Formanovy Čáslavi, zejména novým víkendovým festivalem Dvorky, projektem 24 oken adventu a cyklem setkání s inspirativními osobnostmi z nejrůznějších oborů. Věřím, že se nás Čáslaváků při těchto i jiných příležitostech bude potkávat čím dál víc, trochu lépe se poznáme a zjistíme, že spolu můžeme v klidu mluvit, o něco se dělit, něco spolu tvořit a možná jednou spolu i něco konstruktivně řešit. 

Prožíváme naprosto novou situaci, ocitáme se v době pandemie. Ve vzduchu visí strach, pocit ohrožení. Jako by lidé najednou pochopili, že je potřeba spolu-pracovat, záměrně píšu „spolu-pracovat“, protože jsme si uvědomili (tváří v tvář krizi), že jsme v „tom“ spolu a že člověk sám nezmůže nic, ale pouze souhra, nezištná nápomoc, týmová práce, je něco, co vytváří smysluplnou ochranu a pospolitost. Což je jeden z důvodů, proč také vznikl spolek Formanova Čáslav. Jak to vše vidíš, prožíváš a jaké vnímáš souvislosti?

Nevnímám koronavirovou nákazu jako smrtonosnou pandemii, neprožívám strach ani pocit ohrožení. Roušku nenosím z přesvědčení, že „chráním sebe, chráním tebe“, ale protože nechci děsit lidi kolem. Mám absolutní respekt k obavám druhých (a že u některých jsou rozhodně opodstatněné), já sama ale strach nemám, ne větší než obvykle. Nebojím se viru, bojím se stereotypů a bloků v myšlení i jednání, kterými si zaděláváme na mnohem horší nemoci a utrpení, než je Covid-19. 

Takže se domníváš, že strach, který je možná daleko víc prožívaný jen v představách, než jaká je potom samotná realita, je příčinou toho, že se lidé chovají nedůvěřivě, uzavírají se?

Ano. My se pořád bojíme, že nebezpečí přijde zvenčí, nejčastěji od jiných lidí (což se samozřejmě může stát), a tak se rouškujeme, dezinfikujeme, oplocujeme, pojišťujeme, zásobujeme, ozbrojujeme a já nevím co ještě, jenže zapomínáme na to, že častěji jsme nositeli těch ničivých sil sami, že už tu nákazu ve formě naučeného chování (třeba od (ne)projevování lásky po (ne)hromadění odpadu) máme v sobě a šíříme ji dál. Moje strategie je spíš se do těch nebezpečí vnitřních i vnějších nořit a pouštět, abych věděla, s čím mám tu čest, otrkala se a abych tak získala jakousi životní imunitu. Je mi jasné, že takový postoj v nouzovém stavu asi moc populární nebude.

Nedokážu se proto napojit ani na vlnu spolupráce v duchu „Společně to zvládneme“. Fandím pocitu pospolitosti, který u nás spojil tisíce lidí v obětavé práci pro společný cíl a přiměl je na chvíli zapomenout na to, co je rozděluje. Ale nesouzním s ním. Vadí mi, že všechna ta ochranná(?) opatření de facto vedou k větší izolaci, strachu a podezíravosti. Formanova Čáslav vznikla skutečně i proto, aby v Čáslavských probudila či posílila sousedskou pospolitost a spolupráci, nicméně od začátku chceme, aby lidé v našem městě   sobě přistupovali s důvěrou, beze strachu, aby vstupovali do společných setkání s odvahou a otevřeností, aby se upřímně konfrontovali s rozličnými pohledy na svět a prostřednictvím uměleckých (či šířeji kulturních) zážitků nastavili sami sobě zrcadlo. Vidíte to množství slov, která se s karanténou moc neslučují? A tak si i Formanova Čáslav na svou verzi pospolitosti a spolupráce musí trochu počkat.

Všechno zlé je však pro něco dobré. Omezení, se kterými se potkávám, mají i vyloženě žádoucí vedlejší účinky. Jednak lidé začínají být tvořivější (přesázejí zahradu, skládají písně, nahrávají audioknihy a koncerty z obýváku, vytvářejí reprodukce slavných obrazů z těstovin, korálků a modelíny a bůhvíco ještě), jednak se to společné omezení v některých případech ukazuje být přesně tím, co lidé potřebují, aby se spolu vůbec začali bavit. 

Už jsi zde zmínila Dvorky. Také jsi výstižně popsala ideu, tedy smysl a motiv toho, proč se spolek Formanova Čáslav rozhodl nabídnout našim sousedům a hostům z blízkého a dalekého okolí tento živý víkend. Bude to událost, která se rozprostře v prostoru i čase – bude se odehrávat na devíti místech od pátku 4. září od 16 hodin, kdy bude zahájena, až do nedělního podvečera. Tedy akce nebývalých rozměrů. Pojď tedy Dvorky představit:

Koncept „dvorků“ není náš nápad, je to formát, který úspěšně funguje už řadu let třeba v Praze na Malé Straně, v Litomyšli nebo v posázavských Netvořicích, kde jsem se s ním seznámila já a kde mě jednou provždy okouzlil. Jsem opravdu šťastná, že Formanova Čáslav, z. s. spojila síly, aby něco takového mohlo vzniknout i v Čáslavi. Ale abych se přestala rozplývat… Dvorky tedy znamenají na prvním místě to, že se otevřou dvory a zahrady různých institucí i soukromých domů, které běžně nejsou veřejnosti přístupné, a jejich prostor se na vymezenou dobu (v našem případě na celý víkend) zaplní bohatým volně přístupným kulturním a společenským programem pro všechny věkové kategorie. V rámci prvního ročníku budou moci všichni bez rozdílu přijít na představení, výstavy, koncerty a dílny do venkovních i vnitřních prostor Klubu Gumárna, Dusíkova divadla, evangelického kostela, synagogy či svatojakubského kostela v nedalekém Jakubě a na zahrady čáslavského muzea, domu v Jablonského ulici čp. 477 a zámku Třebešice. 

Kde proběhne zahájení Dvorků?

Víkendový festival slavnostně zahájíme na dvoře i v interiérech krásného industriálního prostoru Klubu Gumárna, kde ihned představíme dvě více než zajímavé výstavy. Tou první bude unikátní výtvarný projekt Kostky, o němž už v dřívějším čísle hovořil kolega Michal Strach a pro nějž exkluzivně přislíbili své instalace i opravdu hvězdní čeští umělci. Následovat budou intimněji laděné grafiky „výtvarné umělkyně na mateřské“ Zuzany Vikové. Vrcholem prvního večera pak bude koncert čáslavské indierockové kapely Supersonic, která nedávno vydala své debutové album. 

Čím budeme v sobotu pokračovat? A co hudební program?

V sobotu 5. září v 10:00 začne pestrý program paralelně prakticky na všech zapojených místech. Pro milovníky hudby je připraveno sedm koncertů od klasiky přes jazz, gospel a folk po indierock. Moc mě těší, že v rodném městě Jana Ladislava Dusíka není o dobré hudebníky nouze ani dnes a že nám zahrají čáslavské kapely Supersonic a BAN, varhaník Jakub David Smešný a flétnista Filip Jerie či písničkář Leo Pank Ševelpuna, kterého možná někteří znají spíš jako Pavla Šenkapouna. Doplní je už takřka zdomácnělé duo T’N‘T (Tereza Bečičková a Tomáš Ludvíček) a největší dvorkovou hudební kuriozitou bude dvojí koncert Marie Ladrové na těremin. Pevně věřím, že po zážitku z profesionálních výkonů se u velkého táboráku na náměstí sejdeme k hudební produkci i my, kteří umíme leda za kytarového doprovodu zarecitovat Bednu od whisky. 

Prozradíš i nějaká divadelní překvapení?

Že je pod širým nebem možné hrát skvělou muziku i pro menší množství lidí, na to už je myslím Čáslav zvyklá. Možná nás ale překvapí, že v takových podmínkách můžeme vidět i opravdu dobré divadlo. A za to dám ruku do ohně. Pražská Damúza je jeden z nejlepších českých divadelních souborů pro děti a u nás zahraje dokonce dvě představení, Superkluka a MOMENT! Troufám si říci, že MOMENT! reprezentuje divadlo, jaké Čáslav ještě nezažila, jde totiž o inscenaci pro batolata. Opravdu na ni můžete vzít děti od věku 10 měsíců! Předškolní a mladší školní děti ale neošidíme ani o klasickou loutkovou pohádku – Bářino toulavé divadlo přijede s Pasáčkem vepřů – a dopřejeme jim i poobědového Hajaju (čtení dětí dětem). Dospělé a mladé publikum určitě nadchne představení o mužských životních rolích bludištěM vždy dobře naladěných vypravěče Martina Haka a improvizátora Tomáše Jirečka. O tom, že dobré divadlo pro všechny od teenagerů po seniory lze hrát i amatérsky a ve věku 15 let, vás jistě přesvědčí studentky víceletého gymnázia se svou inscenací Drobné paralely, která vznikla ze vzpomínek starých lidí, kteří v Čáslavi prožili celý život. I nejnáročnější diváky pak uspokojí autorské čtení slavné divadelní hry Jako břitva nejvýznamnější české dramatičky současnosti Lenky Lagronové. Pevně věřím, že na Dvorcích uvítáme i divadelní soubor improvizátorů, s nimiž o vystoupení právě jednáme. Pro potěchu oka i duše zatančí dívčí skupiny pod vedením Petry Schönbekové. 

Tak tohle jsou akce, při nichž jsou lidé diváky či posluchači. Ale další velmi důležitou částí Dvorků jsou nabídky ke spolupráci, aktivnímu zapojení.

Ano, připravujeme mnoho takových setkávání. Nabídneme dospělým i dětem například řadu workshopů – storytelling, improvizaci, spontánní tanec, akvarelovou malbu, volné malování, lidová řemesla, dekorování keramiky a skla, tvorbu komiksu nebo dokonce celodenní gospelworkshop pod vedením Terezy Bečičkové a Tomáše Ludvíčka, jehož výstupem bude koncert pro veřejnost v evangelickém kostele, který celé Dvorky uzavře. Na všechny workshopy se mohou přihlásit i ti, kteří nemají s daným oborem žádnou zkušenost. Účast na nich je stejně jako na celý program zdarma. Výjimkou budou jen dílničky, ze kterých si budete moci odnést hotový výrobek. 

Řekla jsi, že na začátku každé cesty je setkání. Mimořádnou příležitostí pro setkání všech, kteří by se potkat chtěli, je pořádání „velké skupiny“ na Nové scéně v sobotu dopoledne a odpoledne.

Přesně tak. Na velkou skupinu si můžeme přijít povídat, vzpomínat, sdělovat si své nápady, pocity, fantazie, přání – ty se mohou týkat každého z nás individuálně, ale i nás všech dohromady. Z takto nabízených setkání vznikají zajímavé výstupy, protože možnost vyslechnout, reagovat, nechat se inspirovat znamená živou, osobní zkušenost, která pomáhá překonávat strach a obavy. Člověk je tvor společenský, skupinový, přesto může být povídání s „cizími“ lidmi obtížné, protože máme v sobě různé předsudky, které brání bližšímu pochopení těch druhých, potažmo i nás samých. Proto budou na skupině přítomni dva mediátoři, kteří vytvoří bezpečný prostor pro sdílení. Přijít může každý – a třeba jen poslouchat a pozorovat, co se děje. 

A bude také nějaká legrace, jak je dobrým zvykem při sobotě?

Jistě. Myslím, že legrace si užijeme dost celý víkend. Druhý den Dvorků uzavřeme již zmíněným velkým táborákem na náměstí, při němž si společně zazpíváme za doprovodu kytar (kdo umí, nechť si přinese vlastní a bez rozpaků se přidá) a pro všeobecné obveselení budeme losovat formanovskou hasičskou tombolu. 

A co prožijeme v neděli?

V neděli krom jiného zaplní zahradu muzea jarmark rukodělných a regionálních výrobků, který vyvrcholí vyhlášením vítězů soutěže o Čáslavskou buchtu. Tímto tedy poprvé zvěstuji čáslavským maminkám, babičkám, tetičkám i jejich mužským obdobám, zkrátka všem amatérským pekařským nadšencům, že již brzy dostanou příležitost dokázat, že právě oni pečou ten nejlepší koláč, moučník, dezert, zkrátka nejlepší „buchtu“ široko daleko.

Kromě kulturního a společenského programu bude na všech devíti místech zajištěn příjemný prostor pro posezení, poležení, pohrání a občerstvení, zkrátka pro to, abychom, ač nejsme v Krkonoších, mohli spolu přijít jen tak „pobejt“. 

Kdy dostanou lidé podrobný program Dvorků?

Podrobný program a mapu Dvorků, anotace jednotlivých workshopů, vše, co bude potřeba vědět, zveřejníme v příštím čísle ČN.

 

Rozhovor vedla a Kláru Fidlerovou vyfotografovala Kamila Ženatá