Formanova Čáslav

Eva Albrechtová – 29 let v divadle, 730 000 diváků a 2300 představení

Je zimní podvečer, mokré chodníky se lesknou po dešti, v kalužích se odrážejí světla lamp. Stojím na křižovatce Dusíkovy a Jeníkovské ulice, pozoruji budovu divadla. Uvědomuji si, jak krásná a monumentální stavba to je. Chodím kolem už víc než šedesát let, ale až teď, když se opravdu zastavím a vystoupím z mumraje všedního života, vnímám ji, jako bych ji viděla poprvé. Okna svítí, hlavní vchod do ulice je otevřený, přicházejí první návštěvníci. Zdá se, že se zde neustále odehrávají malé slavnosti.

Vejdu po schodech do prvního patra a ocitám se v kanceláři ředitelky divadla. Eva Albrechtová se stará o jeho chod od roku 1991.

 

Evo, když jsi byla malá, chodila jsi ráda do divadla? Zapůsobila na tebe nějaká hra víc než ostatní?

Samozřejmě! S rodiči jsme často jezdili do Divadla Oldřicha Stibora, nyní Moravského divadla, v Olomouci. Všechny zhlédnuté divadelní hry ale převyšoval zážitek z Trosečníka od Bolka Polívky. Bylo mi sedmnáct let a byla jsem ohromena osobností Bolka Polívky – byl také samozřejmě o čtyřicet let mladší.

Trosečník bylo jeho autorské divadelní představení z počátku éry Divadla Na provázku. Polívkovi tehdy stačila jedna železná postel, aby na ní rozehrál témata osamění, smutku, ztroskotání, ale také podmanivým způsobem vyjádřil velikost a sílu lidského ducha. Ano. To byl pro mě iniciační zážitek.

Čím jsi chtěla být? O čem jsi snila, když jsi byla malá? 

Když mi byly čtyři roky, chtěla jsem být zpěvačkou, když mi bylo deset, bylo jasné, že zpěvačkou nebudu. Vždycky jsem si přála pracovat mezi lidmi – mám lidi ráda. A tenhle sen se vyplnil. 

Které životní okolnosti a kteří lidé tě ovlivnili?  

Bezesporu doba – šedesátá léta, v kterých jsem vyrůstala, se do mě silně zapsaly. Z některých neblahých nastavení se vzpamatovávám dodnes. Doma se říkalo něco, co se na veřejnosti říkat nesmělo – a strach z toho, že budu potrestaná, nebo někdo z mého okolí, za názory, které mám, překonávám dodnes. Nicméně je to generační postižení a nejsem v tom sama. Žila jsem jako malá u babičky a dědy. Můj děda byl jen pro mě. Hodně mi četl, chodili jsme spolu na dlouhé procházky, věnoval se mi trpělivě a s láskou. On byl hlavní postavou mého dětství. 

Jak se stalo, že žiješ v Čáslavi?

Za to také mohou dobové události. V padesátých letech lidé získávali pracovní místa na takzvané umístěnky, které jim měnily život a míchaly s mezilidskými vztahy. Moje tchýně, která žila celý život v Čáslavi, dostala umístěnku do Prostějova. Nebylo to pro ni jednoduché – cítila se vytržená z kořenů, sama a bez možnosti žít v blízkých vztazích, jež nechala v Čáslavi. Kdo to nezažil, nedokáže si představit, jaký je to vnitřní boj. Já jsem naopak se svým mužem odešla z Prostějova, zpět do prázdného čáslavského domku, do města, kde jsem zase já nikoho neznala. 

Jsi ředitelkou divadla již 29 let a za tu dobu navštívilo divadlo přibližně 730 000 diváků. To je hodně vysoké číslo. Víš, kolik představení to bylo dohromady?

Číslo je ohromující. Je to kolem 2300 představení. 

Ve městě, které má něco přes deset tisíc tři sta obyvatel, je to skoro neuvěřitelné. Znamená to, že čáslavští občané chodí rádi do divadla?

Ano, snažíme se dramaturgicky pokrýt všechny vrstvy zájmů, žánrů a uměleckých požadavků našich diváků, skladba programu odpovídá těmto potřebám. Výběr nám komplikují technicky složitější představení, které ovšem odpovídají nárokům na současnou divadelní techniku – se špičkovým hereckým obsazením, audio-vizuálními a scénickými požadavky, jež do divadla v současnosti pozvat nemůžeme. Vybavení divadla je zastaralé. 

Která představení by sis přála v divadle uvést?

Mimo tato technická omezení potřebujeme mít na zřeteli i to, zda o tu či onu konkrétní hru by byl mezi našimi diváky zájem. Divadlo je závislé na prodaných vstupenkách a tak často balancujeme mezi dobrým prodejem a nepříjemnou ztrátou. Přála bych si v Čáslavi uvést hru Klicperova divadla z Hradce Králové – Kunderovy Ptákoviny, které autorsky zpracoval Vladimír Morávek. Nehraje v ní ale žádný známý herec a tak nevím, zda bychom byli divácky úspěšní a představení byli schopni zaplatit. Na začátku letošního roku jsme uvedli Dejvické divadlo a jeho Vzkříšení. Byl by úspěch, kdyby se nám podařilo získat i jejich další hru Elegance molekuly, kterou režíroval Petr Zelenka. Dejvické divadlo je vždy skvělé.

Rekonstrukce divadla, výročí 150 let divadla a ... co k tomu chceš říct? Přístavba Dusíkova divadla nově vzniklá Nová scéna se dostala do finále a nakonec i zvítězila v architektonické soutěži Cena Klubu za starou Prahu.

Divadlo je v procesu proměny. Budova je jednou z nekrásnějších v Čáslavi, je odkazem našich předků, péče o ni je v zájmu všech. Jak už to s rekonstrukcemi a stavbami bývá, trvá to dlouho – a občas se zdá, že nekonečně dlouho. Teď došlo k posunutí její poslední fáze. Současný technický stav vybavení divadla znamená obrovské potíže, zařízení je jak z babiččiny krabičky. Ani sedadla nejsou úplně v pořádku, jsou sedmdesát let stará. V únoru vedení města přislíbilo, že poslední fáze rekonstrukce bude ukončena v roce 2021. 

Divadlo je živá budova, co všechno se v divadle odehrává, když se zrovna večer nehraje?

Dá se říct, že se divadlo stalo centrem společenského, uměleckého a sousedského dění, v jeden moment zde mnohdy souběžně běží několik aktivit. Pořádají se zde pravidelné přednášky Muzejního a vlastivědného spolku „Včela Čáslavská“, což je nejstarší muzejní spolek u nás, který byl založen v roce 1864. Při výběru jména se jeho zakladatelé nejspíš inspirovali dílem slavného římského básníka Vergilia a chtěli jako pilné včelky sbírat a opatrovat památky minulosti. Jeho členové podnikali v Čáslavi a okolí první archeologické výzkumy, vydávali první muzeologické časopisy u nás a zasloužili se i o výstavbu muzejní budovy v roce 1884. Schází se zde Klub rodáků a přátel města Čáslavi a Čáslavský fotoklub, ten loni oslavil sto let od založení a je druhým – po Praze nejstarším – fotoklubem v Čechách. Ale také Apoštolská církev české republiky, rybáři, Nadační fond pro zachování a rozvoj kulturního dědictví regionů Čáslavska a Kutnohorska pod vedením PharmDr. Vladimíra Finsterleho, zasedá zde zastupitelstvo města, pořádají se různé projekce (minulý týden uváděl Milan Klíma na Nové scéně Operaci ONTERO, což je vzdělávací projekt pro žáky 2. stupně základních škol). Setkávají se zde ochotníci, nově zde fungují tři divadelní skupiny. Režisérka Hana Chovanová připravuje hru Amant autora Pavla Němce, premiéra je plánována na březen 2020. V režii Zdeny Nezbedové hra Hrobka s vyhlídkou od Normana Robbinse bude uvedena v květnu 2020. A již premiérované představení od Jána Uličianského Malá princezna, které režisérsky vedla Klára Fidlerová, se představilo na přehlídce amatérského divadla v Praze letos v únoru.

Akcí za jeden kalendářní rok je kolem dvě stě padesáti a k tomu osmdesát představení v divadle. 

Na začátku rozhovoru jsi, Evo, říkala, že je pro tebe důležité pracovat mezi lidmi. Kdo tvoří tým, který stará se o provoz divadla?

Produkční Hanka Tvrdíková vytváří program divadla pro veřejnost i pro školy. Říká, že je v práci ráda a těší ji. Šárka Kohoutová má na starosti web divadla a kina, podílí se na instalaci výstav a prodává vstupenky, chová československé vlčáky a dělá výborné kozí sýry! Zdena Vavřinová důležitá postava týmu je strážkyní pokladu, účetní a pokladní v jedné osobě, má ráda dobré jídlo a miluje děti – své i ostatní. František Zachař, správce budov a inventáře, člověk, který je srostlý s divadelní budovou. Tomáš Bolech, technik, Ferda mravenec – práce všeho druhu, člověk, bez kterého si chod divadla neumím představit. Veronika Timkovičová, provozní a úklidové práce, má ráda, když je divadlo jako ze škatulky. 

Jakou by sis přála Čáslav?

Jako Litomyšl! Zvlášť, když tam člověk nežije a idealizuje si to...

Čáslav – otevřenou, živou, sousedskou.

 

Rozhovor zaznamenala: Kamila Ženatá, foto: Miroslav Lepeška