Chovat se ke světu s osobní zodpovědností Čáslavské noviny, listopad 2020
Chovat se ke světu s osobní zodpovědností a nečekat, že „to“ udělá někdo za mě – na návštěvě u Losenických v Klubu Gumárna
V roce 1912 Václav Losenický založil v Čáslavi slévárnu šedé litiny. Prosperující firma fungovala do roku 1949, ale již pod vedením jeho syna – také Václava, byla komunisty násilně odebrána. V roce 1991 se ing. Jaroslav Losenický, profesor na SPŠCH v Pardubicích, rozhodl opustit své prestižní působiště, neboť se nedokázal smířit s tím, že bývalý rodinný majetek chátrá. Pustil se do složitého úkolu znovu postavit na nohy firmu, která se nacházela v dezolátním stavu. O rok později se ke svému otci přidal i syn Aleš a později vedení firmy posílila i Alešova žena Alena. Dnes zaměstnává Slévárna Losenických 27 pracovníků a je prosperující značkou ve slévárenském odvětví. Pole jejich působnosti však nekončí jen v jejich firmě. Alena byla jednou z hlavních iniciátorek a producentek čáslavských Dvorků, pořádaných spolkem Formanova Čáslav.
Aleno, když jsi byla malá, jaké jsi měla sny?
Pravděpodobně bujné a neuvěřitelné. Nepamatuji si jejich obsah, ale vím, že jsem je často zapřádala do svých myšlenek a vyprávění.
Někdy se i ty nepravděpodobné sny změní v realitu. Koupili jste bývalou továrnu a přetváříte ji do podoby aktivního společenského centra.
Dali jsme nový život objektu, který se nachází téměř v centru města, přesto byl opuštěný a zničený. Postupně ho obnovujeme a snažíme se, aby prostor klubu byl příjemně vkusný a hlavně smysluplně využitý.
4. srpna to byly tři roky, kdy jste Klub Gumárna otevřeli. 4. září letošního roku se zde otvíraly první čáslavské Dvorky. Události nabírají rychlý spád. Co vše Klub Gumárna nabízí?
Ano, máš pravdu. 6. října 2017 jsme zahajovali první výstavu obrazů Terezy Trynerové, letos o Dvorcích jsme zahájili výstavu již dvanáctou. Zpočátku pomalý rozjezd vystřídal trysk akcí letošního roku. Tempo je umocněno rušením a následným obnovováním některých programů. Není to jednoduché. Všichni, kteří se na chodu gumárny podílíme, máme i svá plnohodnotná zaměstnání.
Pořádáme výstavy umělců z daleka i z blízka; kurátorský dohled a výběr zaštiťuje Michal Strach. Poprvé jsme také pro veřejnost zapojili zadní industriální prostor, ve kterém se uskutečnila unikátní výstava Kostky. V letošním roce jsme plánovali první hudební festival, k němuž bohužel nedošlo. Kompenzaci jsme nalezli ve velmi úspěšných Dvorcích, které svou návštěvností předčily naše očekávání.
Snažíme se vytvořit kulturní centrum s různorodými podněty a nabídkami – ať sportovními nebo společenskými. Nabízíme prostředí, v němž lze poslouchat živou hudbu, hrát vědomostní kvízy, účastnit se turnajů Magic, navštívit festival muckumentárních filmů MockUp, nakupovat či prodávat na adventních trzích, hrát bowling, poslouchat přednášky z kapitol psychologie či současného umění...
Ale také sem může kdokoli přijít a jen tak posedět, přečíst knížku, dát si dobré kafe, zahrát Člověče, nezlob se, popovídat si s přáteli.
Jak se zrodil nápad vytvořit multifunční společenské centrum v Čáslavi?
Vše započalo v roce 2012, kdy nás oslovila Kateřina Tichá s prosbou o pomoc při realizaci projektu „Šperky o ničem“, jež byl součástí jejího studia na AVU. Následovala spolupráce s jejím pozdějším manželem Michalem Strachem – s ním jsme realizovali projekt městského mobiliáře s účastí na Designbloku 2014. Ve stejném roce jsme koupili zchátralý objekt bývalé protektorovny. Michal nám hodně pomáhal s designem budovy a vnitřních prostor. Areál je tak rozsáhlý, že umožnil vybudování Fitcentra, jež pronajímáme od roku 2017 – a posléze i Klubu Gumárna. Od samého počátku jsme chtěli vytvořit prostory se širokým spektrem využití, které by vyřešily absenci místa pro setkávání mladých lidí v Čáslavi.
Filantropie a filantropové – bez nich by nevznikla velká díla, mnoho staveb, obrazů, tisíce cenných kulturních počinů. Vždycky jsem měla úctu a obdivovala na svých pracovních cestách po Evropě, jak se malé firmy, živnostníci a místní podnikatelé hrdě hlásí ke kulturním hodnotám svého města a podporují společenská setkávání, drobnými částkami spolufinancují či se organizačně podílí na výstavách, koncertech, festivalech... Proč to děláte?
Proč to děláme? Já pro pocit uspokojení z toho, že přináším do Čáslavi mnohé, co mi zde chybělo. Setkávám se s lidmi, kteří mě obohacují a inspirují. Manželovi, myslím, stačí, když mě vidí spokojenou (smích). Syn Ondřej se připojil do již rozjetého vlaku a vypadá to, že mu směr vyhovuje. Dcera, nyní Brňačka, se do Čáslavi vrací zřídka, většinou na gumárenské akce, kterých se aktivně účastní. Gumárna nás vlastně i spojuje a je častým tématem našich hovorů a plánů.
Někdy si s manželem říkáme: „Co by tomu asi říkal děda“? Manželův otec Jaroslav Losenický, původem Čáslavák, měl k Čáslavi stále blízko, přestože jeho předkové zde v komunismu neměli lehké žití. Když po restituci slévárny začal podnikat, měl velikášské plány (v tomto jsem si s ním podobná) – co všechno pro Čáslav udělá. Věnoval se hlavně fotbalu, ale i přesto si myslíme, že by byl s našimi počiny nadmíru spokojen.
Aleno, v dokumentárním filmu o slévárně jsi řekla „Moje práce je pro mě důležitá, protože vím, že jsem užitečná na světě.“ Jak jsi k takovému životnímu postoji dospěla?
Tato věta byla v celém dokumentu jediná, kterou bych nejraději vystřihla. Připadalo mi nevhodné chvástat se svou užitečností. Ale mně skutečně přináší větší uspokojení radost druhých než materiální požitky. Od dětství jsem raději dárky dávala, než přijímala. Těší mne, když vidím, že jsem někoho potěšila nebo mu umožnila zažít, vidět či dokázat něco nového. Pokud je to v mých silách a možnostech, pokusím se o to. Asi mi to bylo dáno do vínku. Nemyslím si však, že je to neobvyklé, mám kolem sebe spoustu lidí, kteří se chovají stejně.
Prožíváme složité období plné různých změn, mění se paradigmata. Něco, co bylo ještě nedávno obvyklé, dostává úplně jinou váhu. Myslím tím třeba i to, že když člověk otočí kohoutkem a pouští pitnou vodu, je soustředěný na to, aby ji odtočil co nejméně. Kdyby se měl skácet strom, zvažuje se, zda je to opravdu nutné. Někteří lidé tyto změny velice nelibě nesou a trvají na tom, že se má například tráva sekat stejně často a na krátko jako před několika lety. Jak se s těmito neblahými změnami vyrovnáváš?
Je to logickou součástí vývoje. Nemůžeme po celý svůj život trvat na tom „jak to bylo vždycky“, je třeba věci a okolnosti vnímat a učit se s novými podněty a zjištěními pracovat, odměnou je nám osobní růst a rozvoj. Možná čas plyne poněkud rychleji, než bychom si přáli, ale tak to prostě je a bude.
Co je potřeba si v dnešní náročné době uvědomovat nejvíc?
Nejdůležitější je nemyslet jen na sebe, ale počítat i s tím, že po nás tu budou žít naše děti. To znamená, chovat se ke světu s osobní zodpovědností a nečekat, že „to“ udělá někdo za mě.
Rozhovor zaznamenala Kamila Ženatá